Zastavme rekodifikaci sourkomého práva

V dílnách Ministerstva spravedlnosti (či přesněji plzeňské Právnické fakulty) se již dobrých deset let bez zájmu veřejnosti rodí něco, co zcela přetvoří krajinu českého soukromého práva: nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích.

Úvaha, která stála na počátku téhle katastrofy, byla docela rozumná. (Tak už to ostatně bývá.) Psal se tehdy rok 2000. Sotva znovuzrozené soukromé právo fungovalo na základě narychlo zalátaného socialistického občanského zákoníku a stále ještě kusého zákoníku obchodního (jeho přestručný základ byl horkou jehlou ušit v roce 1990 a poněkud doplněn v roce 1996). Judikatura k těmto předpisům neexistovala. Literatura také ne. Právníci užívající tyto předpisy dosud setrvačně uvažovali postaru: formalisticky, bez respektu k vůli soukromých osob, bez snahy o spravedlnost. Praktické zkušenosti čítaly deset let, ve vývoji soukromého práva pouhý okamžik.

Zdálo se tedy zcela logické nepokoušet se budovat naše soukromé právo na takovém chatrném základě, ale nahradit provizorní řešení z roku 1990 něčím solidním a koncepčním: novou kodifikací. Společenské náklady takového kroku se blížily nule: to, co bylo, si právníci dosud neosvojili a mnoho by tedy nelitovali, měli-li by si místo toho osvojovat něco jiného a snad lepšího.

Od té doby ale uplynulo dalších deset let. Obchodní zákoník prošel rozsáhlým doplněním v roce 2000 a po deseti letech zkušeností s touto jeho doplněnou verzí lze konstatovat, že to je v principu docela uspokojivá úprava. Text občanského zákoníku se sice příliš neměnil, doktrína i judikatura – vedena v tom do značné míry blahodárným působením Ústavního soudu – jej ale krůček po krůčku oddaluje jeho socialistickému původu: Autonomie vůle soukromých osob je stále více respektována. Dobrá víra je stále více chráněna. Formalistický výklad je opouštěn. Ukazuje se, že problémem nebyl ani tak text zákona, jako způsob myšlení těch, kdo jej aplikovali.

Nahrazení základních kodifikací je krokem přinášejícím obrovské náklady ekonomické i sociální. Nejde jen o to, že se právníci musejí znovu naučit své profesi. Míra právní jistoty se dramaticky snižuje. Sebelepší zákonný text není prost výkladových problémů, jež mohou být vyřešeny jen v horizontu let, či spíše desetiletí (pro představu: na nejméně pět let lze odhadnout dobu, jež uplyne mezi účinností nové úpravy a prvním judikátem nejvyššího soudu k ní; tak dlouho totiž trvá, než k Nejvyššímu soudu soudní soustavou spor doputuje). Počet právních sporů tak s účinností nové kodifikace dramaticky narůstá a soudy, jež tápají ve stejné nejistotě jako zbytek právnické obce, je rozhodují mnohem pomaleji a s menší předvídatelností.

U občanského zákoníku se pak přidává další problém: ačkoliv tu jde o text, který upravuje chování každého občana v jeho každodenním životě, sotva se najde takový občan, který jej kdy četl. Přesto se podle něj povětšinou chová: čerpá tu ze studnice jakéhosi kolektivního právního vědomí, jež se tvoří dlouhodobou zkušeností s aplikací zákoníku v praxi. To vytváří obrovskou setrvačnost: dojde-li k rozsáhlé změně pravidel, trvá desítky let, než se podle nich začnou občané jednotně chovat; do té doby se někteří chovají podle nových, jiní podle starých a většina podle proměnlivé směsi obou. Míru této setrvačnosti lze přitom dobře pozorovat například na pravidlech silničního provozu. Pravidlo, že se vozidla odbočující vlevo míjejí v křižovatce vlevo, bylo přijato v roce 1966, ještě na konci let 80. jste ale mohli vidět řidiče objíždějící protijedoucí vozidlo zprava, jak odpovídalo předchozí úpravě; z novější doby uveďme pravidlo o vytvoření průjezdního pruhu při vzniku kolony na dálnici: ač platí už deset let, dodržováno není, neboť se v koloně vždy najde příliš velký počet osob, které o jeho existenci prostě nevědí.

Zda tedy zavést či nezavést novou kodifikaci je vždy věcí poměřování: na jedné straně stojí popsané náklady, které změna přinese, na straně druhé přínos nových pravidel.

Náklady změny jsou úměrné jednak míře vžitosti stávajících pravidel, jednak rozsahu připravované změny. Zatímco v roce 2000 byly dosud malé, o deset let později jsou obrovské. Připravený návrh to ale nebere v potaz a arogantně mění vše, co jen změnit lze, ač pro to často není vůbec žádný důvod. To je nejlépe vidět na úpravě obchodních společností: ačkoliv jejich úprava není nijak zatížena socialistickým původem a je vcelku vyhovující, nezůstává z ní kámen na kameni.

Nezodpovědnost autorů v tomto ohledu ukazuje důvodová zpráva, která u zákona o obchodních korporacích uvádí, že nepředpokládá „přímý ani nepřímý finanční dopad návrhu na hospodářské subjekty“. K tomu V. Glatzová správě podotýká, že i kdyby každá z obchodních společností na přizpůsobení nové úpravě vynaložila jen 10 tisíc Kč, činil by celkový přímý náklad 3,5 miliardy korun. Ty nepřímé si nelze ani představit.

A co že si to za popsané společenské náklady kupujeme? Stručně řečeno zmetek, který nemá v dějinách práva obdoby.

Návrh nikdy neměl jasnou koncepci. Bez rozmyslu přebíral jednotlivá ustanovení z obrovského množství inspiračních zdrojů, aniž by bral v potaz jejich původní kontext a souvislosti (krom ABGB a našeho současného občanského a obchodního zákoníku například německý, švýcarský, holandský, quebecký nebo francouzský občanský zákoník), přeformulovával je a doplňoval o dobře míněné, leč nedomyšlené vynálezy autorů. Takhle se zákoníky nedělají.

Výsledek je podobný, jako když pejsek s kočičkou vařili dort: ať se podrobněji pohroužíte do kterékoliv části výsledného textu čítajícího téměř 4 tisíce paragrafů, najdete vždy jen problémy, pochybnosti a rozpory.

Když někdy v roce 2007 ministr Pospíšil předložil návrh odborné veřejnosti, dostalo se mu kritiky zcela zdrcující. 21 hodnotitelů tehdy konstatovalo, že návrh není způsobilý k rozeslání do připomínkového řízení, dalších 8 odpovědělo, že je způsobilý ke vstupu do připomínkového řízení po úpravách a pouze 6 hodnotitelů uvedlo, že je způsobilý bez dalšího. Hodnocen byl tehdy pouze samotný občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích k hodnocení předložen nebyl. Výsledné skóre by to nepochybně ještě zhoršilo, protože jeho kvalita je ještě podstatně nižší.

Návrh pak byl dopracováván v tzv. „minitýmech“, které se paralelně zabývaly jeho jednotlivými částmi. Změny nebyly zdaleka vždy k lepšímu a vedly zároveň ke ztrátě posledních zbytků koherence celku. Výsledek ovšem novému dotazníkovému šetření již podroben nebyl. Ministerstvo asi dobře vědělo, jak by to dopadlo.

Přesto je dnes téměř jisté, že návrh bude v blízké době přijat. Ministerstvo do něj investovalo již příliš mnoho času, energie a peněz, než aby dnes nalezlo odvahu udělat s ním to jediné rozumné, co se s ním udělat dá: hodit jej do koše. A tak jej brutální silou tlačí vpřed a podporuje lživou tiskovou kampaní, ve které jsme se například dozvěděli, že „rozsah náhrady škody nově podmiňuje její předvídatelnost“, „soud bude moci přikázat, abyste si oplotili pozemek“ nebo „jedna špatně sepsaná část smlouvy už nebude znamenat neplatnost celého kontraktu“. To jsou přitom všechno věci, které samozřejmě platí již dnes a prohlašovat je za výdobytek nové kodifikace je drzá lež.

Pozvedne-li proti návrhu někdo hlas, je umlčován a zostuzován. Tak nedávno v rozhovoru pro Bulletin advokacie ministr Pospíšil uvedl: „Já jsem příliš věcných odborných argumentů nezaznamenal. Nerad to říkám, ale musím konstatovat, že spíše šlo o argumenty zástupné, které chtěly z různých důvodů zamezit přijetí zákona. Nebudeme si zastírat, že pro mnoho právníků by přijetí nového občanského zákoníku bylo výraznou komplikací, museli by se naučit zkrátka pracovat s tímto novým, velmi rozsáhlým kodexem.“ Jinými slovy, kdo návrh kritizuje, je prostě lenoch, který se nechce učit nic nového. Stovky stran zásadních věcných připomínek v oné dotazníkové akci a desítky kritických odborných článků pan ministr prostě nezaznamenal.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes to pak řekl ještě jasněji: „Protestovat budou i právníci, kterým se nechce učit nové právo, to je logické. Lidem ale zákon přinese větší práva a právníci jsou za to placeni.“ Ve skutečnosti lidem zákon žádná větší práva nepřinese. A ti právníci, kteří se jej budou učit, nebudou placeni panem ministrem, ale právě těmi lidmi.

Ono umlčování ovšem není příliš složité: kritických hlasů není mnoho. Jak je to možné?

Jestli má pan ministr v něčem pravdu, pak v tom, že návrh skoro nikdo nečetl. Není příliš divu, přečíst ty čtyři tisícovky paragrafů není jednoduchá práce. A nestačí je samozřejmě přečíst, je třeba je analyzovat, promyslet souvislosti a důsledky. Když jsem se s návrhem v roce 2007 podrobně seznamoval kvůli onomu ministerskému dotazníku, strávil jsem s tím dva měsíce, kdy jsem nedělal nic jiného. Kdo z advokátů nebo soudců může na dva měsíce odložit všechnu svou práci? Pan ministr se možná bude divit, ale za tohle bohužel právníci nikým placeni nejsou.

Výsledkem je, že návrh podrobně zná krom jeho autorů jen pár akademiků. Praktičtí právníci, kterým má za dva roky zcela změnit život, o něm nic nevědí a vědět nechtějí. Dnes to přece není důležité. Důležitá je klientská práce, za kterou jsme placeni. To je ale stejné, jako odejít plít zahrádku, když se na město řítí povodňová vlna.

Připravovaná rekodifikace je tím nejdůležitějším, co může praktického právníka v životě potkat. A je to důležité právě teď. Pokud se dnes praktičtí právníci s návrhem seznámí a odmítnou jej, snad se jej ještě podaří zastavit. Až bude přijat, bude pozdě. Jednou přijatou kodifikaci už nikdo nezruší, ať by byla sebehorší.

Aby přitom bylo jasno: nejsem líný se učit nové kodifikaci, naopak: už dnes ji docela dobře znám a pokud bude přijata, myslím, že na tom jako advokát docela dobře vydělám. Prodělá na tom ale tato země. Proto si přeji, aby přijata nebyla.