Dnes jen velmi stručná glosa, podrobné komentáře nechám povolanějším. Reakce politiků na očekávatelný, proto ale ne méně tragický výsledek voleb oscilovaly mezi tím, že se vlastně nic neděje, a tím, že voliči rozhodli hloupě a do příště si snad z toho vezmou ponaučení.
Zlobit se na voliče je stejné, jako zlobit se na podlahu, že mne udeřila do kolene. Jejich většinové rozhodnutí zajisté je hloupé. Může-li být něco ještě horšího, než marasmus, ve kterém žijeme, je to pořádek, který by nastolili komunisté. Voliči se ale nepoučí. O tom, jak volí, rozhodují politici.
Značí-li výsledek voleb něco, pak je to absolutní ztráta důvěry k etablovaným parlamentním stranám, s výjimkou právě komunistů, již jsou sice parlamentní stranou, ale stranou nepodílející se na vládě. A v tomto se voličům není co divit. Tak hloupí, aby věřili etablovaným stranám po tom, co dennodenně předvádějí, ti voliči zase nejsou.
Měl-li by se tedy někdo poučit, jsou to politici. Od voliče lze totiž jistou nezodpovědnost a možná snad i hloupost očekávat. Je to – většinově – člověk průměrné inteligence, jehož odpovědnost za výsledek voleb se navíc rozmělňuje pocitem, že jeho hlas je jen kapkou v moři celonárodního rozhodování. Právě proto máme demokracii zastupitelskou. Aby o veřejných věcech rozhodovali lidé nadprůměrní a odpovědní.
Je pět minut po dvanácté. Demokratické parlamentní strany mají dva roky na to, aby si znovu vybudovaly ztracenou důvěru. Pokud to nedokáží, čeká nás druhý vítězný únor. A nad hloupostí voličů pak budeme lkát leda tak v emigraci nebo ve vězení.
