Krátce po volbě prezidenta se v médiích objevil kýmsi vypuštěný zkušební balonek zkoumající variantu, že by prezident z vlastní iniciativy odvolal premiéra. Jakkoliv se takový nápad dočkal z řady stran rázných odmítnutí, objevily se i názory opatrně takovou variantu podporující. A v rukou novinářů je rázem věc nejasná a „přou se o ni právníci“.
Právníci se o ni nepřou.
Prezident nemůže odvolat premiéra a nemůže si ani jen tak odvolat vládu, stejně jako nemůže jen tak rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Premiér Nečas přiléhavě nazval takovou variantu ústavním pučem.
Náš ústavní systém je systémem parlamentním, nikoliv prezidentským či poloprezidentským. Přečteme-li si Ústavu celou, jak správně nabádá Petr Pithart, nemůžeme o tom mít pochyb. A v parlamentním systému odvolávat vládu či rozpouštět parlament prezident na základě vlastního rozhodnutí nemůže.
Víme-li to, správně vyložíme i onen čl. 62, který skutečně říká stejně tak, že prezident „rozpouští Poslaneckou sněmovnu“, jako to, že „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“. Jak řečeno, nic z toho nemůže udělat v jiných případech, než v těch, které Ústava na jiných místech přesně vypočítává. Bylo snad možné onen čl. 62 zformulovat jednoznačněji, dodat tam něco jako „ve stanovených případech“. Jenže tak se ústavy nepíší. Ústavy se píší co nejjednodušeji, nejúsporněji. Jejich autoři očekávají, že text bude vykládán s respektem a v dobré víře.
Ostatně, i kdyby byla naše Ústava formulována podrobněji, stejně by to nakonec nepomohlo. Ústava a vůbec všechny zákony jsou psány přirozenými jazyky, které vždy, ať už je formulace sebelepší, umožňují různé porozumění psanému textu. Tak pokyn „strouhejte týden staré housky“ lze při dostatečně špatné vůli vyložit také tak, že mám nějaké housky strouhat týden. Nebo, jako ve vtipu, který jsem viděl nedávno, „oko za oko“ může také být vykládáno jako povinnost odčinit vypíchnutí oka alespoň okem volským.
Umění vyložit text zákona tím správným způsobem je tím opravdovým uměním práva. Je to umění nalézt skutečný smysl toho, co zákonodárce chtěl říci. Někdy (nikoliv zrovna v tomto případě) to není vůbec jednoduché. Je třeba znát jednotlivé právní instituty a jejich vazby, historii normy, její kontext a řadu dalších věcí. A zejména je nezbytné se upřímně snažit nalézt onen skutečný smysl, nikoliv sofistickou zástěrku falešné legitimity pro to, co se mi zrovna hodí.
Kdo hledá to první (a má pro to potřebné znalosti), je právník. Kdo to druhé, prachsprostý vykladač. Je smutnou realitou, že řada takových vykladačů nosí v kapse diplom z právnické fakulty. A pak se v tom, novináři, vyznej.
