Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O kšeftech a úplatcích

20. 06. 2013 8:18:02
Události, které započaly minulý čtvrtek ve Strakově akademii, postavily naši společnost na největší dějinnou křižovatku od roku 1989. A je to křižovatka neméně důležitá.

Nejde ani tak o to, zda mocní naší země strpí samotný fakt, že s nimi orgány činné v trestním řízení nakládají v zásadě stejně, jako s jakýmkoliv jiným podezřelým. To lze v dnešní společenské atmosféře považovat (do značné míry díky – není žádný důvod to nepřiznat – Petrovi Nečasovi) za téměř jisté, a kdyby ne, šlo by o jednání tak zjevně nesprávné, že by na směřování naší společnosti sotva mohlo mít nějaký špatný vliv. Docela jinak je tomu ale s nastolenou otázkou, zda mechanismus, kterým měla být skutková podstata uplácení naplněna, skutečně je uplácením. Zdálo se mi to nejprve tak samozřejmé, že o tom ani nestojí za to psát. Opačný názor zaznívá ale tak hlasitě a z tolika rozličných míst (včetně politických komentátorů a právníků – třeba zde), že to je mimořádně zneklidňující.

Zdá se to přitom být docela jednoduché. Pokud by oni exposlanci dostali za to, že odejdou, každý pár set tisíc korun v hotovosti, nikdo by o věci nepochyboval. Proč tomu tedy má být jinak, dostanou-li tu samou sumu za to, že si čtyřikrát do roka dojdou sednout do nějaké dozorčí rady, kde budou krom pojídání chlebíčků jen znuděně naslouchat projednávání záležitostí, kterým pro nedostatek kvalifikace sebeméně nerozumí?

Odpověď jsem nalezl v rok starém blogu Matěje Bajgara, ekonoma z Oxfordské univerzity. A plyne z ní nejen vysvětlení oné myšlenkové obtíže, ale také, proč je vlastně toto nepřímé uplácení ještě podstatně nebezpečnější.

V jím popisovaném experimentu se ukázalo, že ochota studentů podvádět byla podstatně vyšší, neměli-li šanci získat svým podvodem přímo peníze, ale žetony, které si pak ve vedlejší místnosti za peníze vyměnili. K čemuž M. Bajgar vskutku věštecky dodává: „A teď si představte, že by studenty od hotovosti neoddělovalo několik metrů, ale přátelské dovolené, neurčité sliby vzájemné výpomoci, akciové opce, sporný výklad daňových zákonů a anonymita veřejné pokladny.“ Nu, my tady v Praze si to bohužel představovat nemusíme. Aspoň nějaká výhoda proti Oxfordu.

Ano, jsou-li namísto peněz poskytnuty žetony členství v dozorčích radách (je zajímavou shodou okolností, že účast ve správní radě byla ve Francii 19. století odměňována právě pomocí „jetons de présence“, které si členové vyzvedávali na zasedáních), úplatek najednou přestává vypadat jako úplatek, jakkoliv jím není o nic méně. Je to stejné jako rozdíl mezi vraždou nožem a pomocí dálkově řízeného letounu. Chybí tu onen bezprostřední zážitek nekalosti, který by dokázal zaútočit na svědomí pachatele nefiltrován proradným a vypočítavým rozumem.

A již proto je takové nepřímé úplatkářství skutečně nebezpečnější, než úplatkářství přímé. Je totiž mnohem pravděpodobnější, že mu uplácený (a vlastně i uplácející) podlehne, neboť (naposled parafrázuji M. Bajgara) k nekalosti dostatečně nezřetelné, aby příliš nezatížila svědomí, je ochotna téměř celá populace. Takový systém nepřímých úplatků a klientelistických výhod je tak rakovinou, jejíž metastáze mohou s nebezpečnou rychlostí zasáhnout celou společnost.

O tom, že se právě v takové fázi nacházíme, svědčí bezelstná obrana našich vrcholných politiků: nepřímé úplatkářství se v posledním desetiletí stalo tak silnou normou, že se vrcholní představitelé naší moci k němu nejen neváhají veřejně přiznávat, ale dokonce i ptát, jak že by bez něj tu politiku vlastně měli dělat.

Má to tedy znamenat, jak se někteří řečnicky táží, že jakýkoliv obchod v politice je trestný? Samozřejmě, že ne. Dělící čára leží někde docela jinde.

Hezky nám ji může ukázat příklad poslance, který po mně před časem chtěl jméno vhodného odborníka do nějaké řídící funkce. Byl právě v podobném postavení jako ti tři výtečníci a mohl si tedy premiérovi „o něco říct“ výměnou za podporu. Ano, obchod v politice je něco docela normálního, je to dokonce její základní nástroj. Rozhodující je, zda poskytované protiplnění má sloužit k uspokojení zájmu soukromého, nebo prosazení toho, co aktér obchodu považuje za zájem veřejný. To vyplývá ze samotného pojmu politiky.

O tom, že jmenování oněch výtečníků žádnému veřejnému zájmu sloužit nemohlo, snad nemůže být pochyb. Obzvlášť křiklavé je to u Marka Šnajdra, který, jak plyne z obchodního rejstříku, řídil společnost HP Construct tak úspěšně, až skončila v konkurzu.

Kšefty, ve kterých se namísto politického programu obchoduje se soukromým prospěchem, postupně zachvátily českou politiku natolik, že jsou pro mnoho jejích aktérů přímou a jedinou motivací k výkonu tohoto povolání. O veřejný zájem již téměř nikomu nejde, je odsuzován do role průhledné zástěrky takových obchodů (je ironií osudu, že se zdá, že právě Petrovi Nečasovi o něj doopravdy šlo). A rozšiřování tohoto kšeftování postupně ochromuje státní správu: je třeba stále více postů, které budou sloužit za platidlo v takových kšeftech; skuteční odborníci jsou stlačování do stále nižších pozic a nejednou již pro ně jednoduše nezbude místo vůbec žádné. O tom, kam to vede, svědčí třeba osud Českých aerolinií poté, co byl skutečný management nahrazen Jaroslavem Tvrdíkem, kterého bylo třeba někam „uklidit“.

I z tohoto pohledu jde tedy o chování podstatně nebezpečnější, než přímé úplatky, neboť působí státu podstatně větší škodu. Vytvořit ve státním rozpočtu zvláštní kapitolu na korupci by, cynicky řečeno, vyšlo řádově levněji.

O tom, že chování popsané ve sdělení obvinění, opravdu naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu tak nemůže být pochyb. Stejně jako nemůže být pochyb o tom, že léčba, kterou se státní zastupitelství rozhodlo naší společnosti nasadit, je naléhavě potřebná a přichází pět minut po dvanácté. A nejde mi přitom vůbec o to, aby aktéři tohoto obchodu byli nějak tvrdě potrestáni, ba naopak: přimlouval bych se za tresty nejmírnější; vždyť oni doopravdy dělali přesně to, co už tu deset let se vzrůstající intenzitou dělají všichni, od státu až po obce. Jde o to, aby konečně jednou někdo řekl, že tohle je opravdu závažný trestný čin. A že příště už to bude za pořádnou dávku vězení.

Nepodaří-li se to, neuspěje-li státní zástupce se svou právní kvalifikací u soudu, pánbůh s námi.

Autor: Robert Pelikán | čtvrtek 20.6.2013 8:18 | karma článku: 39.24 | přečteno: 5253x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Zeman a Sobotka – kdo z nich je vícekrát člověkem?

Pokud zvolíme pro posuzování tradiční kritérium, tedy lingvistický lakmusový papírek, že kolik kdo zná jazyků, tolikrát je člověkem, mohl by Sobotka Zemana předstihnout.

23.6.2017 v 17:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Kterak Jirka dvakráte do jedné řeky vstoupiti chce....

Útěk z živého vysílání je poměrně nezvyklý způsob ukončení diskusního pořadu. Po MUDr. Rathovi to teď provedl bývalý předseda ČSSD.

23.6.2017 v 17:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Vít Šlechta

Jak dopadnou volby? Špatně.

Časopis EKONOM nastínil čtyři scénáře povolebních koalic v parlamentu a žádná nepřináší naději na důstojnou a stabilní vládu. Navzdory se nám všem nadále povede „dobře“. Jediní, kdo z toho budou mít těžkou hlavu, jsou politici.

23.6.2017 v 16:49 | Karma článku: 4.55 | Přečteno: 148 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Na okraj jedné faty morgány

Nejvyšší duchovní představitel íránského režimu pronesl ve čtvrtek 22/6 větu, která patří do kategorie přání otcem myšlenky. Alí Chameneí pravil: Není pochyb o tom, že budeme svědky zániku sionistické entity.

23.6.2017 v 16:01 | Karma článku: 8.22 | Přečteno: 103 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Náš pan prezident nemá dno…

... slušnosti. A nebo narazil na dno duševního zdraví, odkud se propadl do fáze duševního „nezdraví“...? Často opravdu doslova trnu, co zase kde řekne, koho, jak a čím opět urazí...

23.6.2017 v 15:38 | Karma článku: 26.39 | Přečteno: 841 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3980
Právník, který věří tomu, že právo je cesta ke spravedlnosti.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.