Státní zastupitelství – záruka beztrestnosti?

Naše státní zastupitelství nikdy nedovedla k úspěšnému konci žádný skutečně významný případ v oblasti politické nebo hospodářské kriminality. Jak je to možné? Oponu v tomto ohledu poodhalil týdeník Respekt, který informuje o pokynu městské státní zástupkyně Hercegové ve věci Drobil. Nejde tu ovšem o státní zástupkyni Hercegovou nebo státního zástupce Rampulu. Jde o systém.

Naše státní zastupitelství je konstruováno jako hierarchická soustava. Řadový státní zástupce podléhá svému vedoucímu (okresnímu, krajskému, vrchnímu, nejvyššímu) státnímu zástupci. Celé státní zastupitelství pak podléhá nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, to znamená okresní zastupitelství krajskému, krajské vrchnímu a vrchní nejvyššímu. Prostředkem, kterým se tato podřízenost provádí, jsou právě takové „pokyny“, jaký uveřejnil Respekt: nejblíže nadřízený státní zástupce může tímto pokynem vstoupit do živé věci a uložit podřízenému státnímu zástupci, jak má dále postupovat. Ten sice nemusí pokyn respektovat, pokud jej bude považovat za nezákonný, nadřízený státní zástupce, který pokyn vydal, ale může v takovém případě věc sám převzít a dokončit. Co to v praxi znamená?

Řekněme, že se na místně příslušném státním zastupitelství najde nějaký státní zástupce, který se neohlíží na moc a postavení podezřelých a po objektivním vyšetřování dospívá k závěru, že je na místě nějakého papaláše postavit před soud. Dříve, než to stihne udělat, přijde mu od jeho nadřízeného „pokyn“. Nebude v něm samozřejmě napsáno: „odložte případ pana XY, protože je to ministr (nebo třeba významný sponzor strany)“. Bude tam něco jako: „Je třeba lépe prověřit subjektivní stránku možného trestného činu, když na základě dosud zjištěných skutečností není dostatečně odůvodněn závěr, že XY měl skutečně v úmyslu zneužít svou pravomoc veřejného činitele. Zejména větu ‚kdyby přišla dvojka, můžeme se o tom bavit‘, nelze vytrhávat z kontextu, na jiném místě nahrávky XY výslovně říká, že ‚samozřejmě nebude a ani nemůže výběrové řízení jakkoliv ovlivňovat‘. Není jasné, co rozumět onou ‚dvojkou‘, o čem se lze ‚bavit‘ a zda to skutečně souvisí s výběrovým řízením, jež navíc XY ani nemůže přímo ovlivnit.“

A podřízený státní zástupce bude možná ještě chvíli prověřovat, jak se v pokynu píše, a pak věc odloží, jak mu bylo pokynem ve skutečnosti uloženo: chytrému napověz… Dobře ví, že kdyby to neudělal, pokazí si kariéru a přitom ničemu nepomůže: nadřízený státní zástupce prostě věc převezme a odloží ji sám.

V rozkrádání veřejného majetku jde dnes o stovky miliard korun. Dost peněz na to, aby se našlo deset či sto milionů na úplatek. A sáhněme si do svědomí: kolik z nás by v sobě našlo dostatek cti k tomu, aby odmítlo pro jednou považovat důkazy za poněkud nedostatečné výměnou za částku, která třeba desetkrát přesahuje to, co jinak vyděláme za celý život? Neříkám, že takoví lidé nejsou. Je jich ale proklatě málo. Valná většina lidí má svou cenu. A ta cena není nedosažitelně vysoká.

Neříkám, že jsou všichni vedoucí státní zástupci zkorumpovaní. Konstatuji fakta.

1. Abyste se nikdy nedostali před trestní soud v České republice, stačí díky institutu „pokynů“ zkorumpovat DESET osob. Abyste se nikdy nedostali před trestní soud kvůli trestné činnosti, kterou pácháte v Praze, stačí zkorumpovat DVĚ osoby.

2. Odstranění institutu pokynů NENÍ součástí navrhovaných „protikorupčních opatření“ a nenavrhuje je žádná parlamentní politická strana.

3. Osoby podezřelé ze závažné politické a hospodářské trestné činnosti NEKONČÍ před soudem.

Závěry si, myslím, dovede každý vyvodit sám. Nejde ale o to, je-li zkorumpovaný ten či onen. Jde o to, že se musí změnit systém. Je nezbytné odstranit institut pokynů a tím rozptýlit korupční tlak. Dokud se to nestane, nemůžeme čekat žádnou podstatnou změnu, ať už se bude vrchní státní zástupce jmenovat jakkoliv.