Kolik stojí svoboda

Nedávný průzkum Člověka v tísni mezi českými středoškoláky ukázal, že „20% studentů si myslí, že se za minulého režimu žilo lépe a pětina dětí nevidí mezi dnešní dobou a dobou před dvaceti lety rozdíl“. Autoři průzkumu uzavírají svůj komentář tím, že „problém je v dnešní výuce dějepisu“. Obávám se, že skutečný problém je jinde.

Jistě, z odpovědí je patrné, že naši středoškoláci mají poněkud pokřivený obraz o ekonomických a sociálních poměrech, které za komunismu panovaly. Že nevědí, jak se zdůrazňuje v internetových diskusích k tomuto tématu, že se stály fronty na banány a toaletní papír, že se žilo v neopravovaných a padajících domech, že se na dovolenou dalo jet leda tak do Jugoslávie či Bulharska. To podstatné ale vědí: „Ve svých odpovědích teenegeři v rozmezí od patnácti do dvaceti let charakterizovali bývalé Československo nejčastěji jako "nedemokratický tvrdý režim, kde docházelo k omezování občanských svobod". Studenti si tuto dobu také spojují s vládou komunistů a potlačováním lidských práv.“

Podle výzkumu i reakcí na něj by se zdálo, že Charta 77 byla hnutím prosazujícím zvýšení produkce toaletního papíru a sametová revoluce byla ve skutečnosti revolucí banánovou. Že nesvoboda a potlačování lidských práv byly v tomto kontextu něčím zcela bezvýznamným. Za svobodu si přece nic nekoupíš, dočtu se zajisté za chvíli v diskusi pod tímto blogem.

Za svobodu si nic nekoupíš, můžeš ji ale prodat. A na co si ji cení nemalá část našich středoškoláků, teď již víme: na dobré důchodové zabezpečení a jistotu zaměstnání. To jsou totiž ta pozitiva, která uvádějí, když odůvodňují, proč že se dříve žilo lépe.

Nemám rád klišé o konzumní společnosti. Přece ale myslím, že společnost, poměřující svět jen tím, co si v něm lze koupit, není dobrá. Že lidé se v ní sami redukují na pouhé požírače. A to se pak nijak neliší od zvířat.

Krásně to řekl primář Koza v rozhovoru, který poskytnul pár dní před svou smrtí: „Kupříkladu včera jsem zažil zvláštní věc. Udělali tu golfový turnaj, a že prý naší nadaci něco věnují. Tak jsem tam jel. A viděl jsem společnost lidí vzdělaných, movitých, na terase stály ty vozíky s tyčkami, které do té krásné krajiny vůbec nepatřily, a za námi házel barman ve vzduchu koktejly. To byl najednou tak jiný svět, že jsem si připadal jako ve Felliniho surrealistickém filmu. A tam jsem si upevnil názor, že bych nežil jinak. Ta skupina těch lidí neměla nic. Jen ten vozík s holemi. Jsou vzdělaní, dobře postavení, hrají to divadlo na velké kamarády, ale vnitřně je tam prázdno. Tak takhle bych nechtěl žít.“

A tak myslím, že problém opravdu není v dnešní výuce dějepisu. Je ve výuce občanské nauky.