Summum ius, summa iniuria. Čím více práva, tím více bezpráví. Někdy se mi zdá, že tahle věta je ta jediná, která našim lékařům utkvěla z kursu práva, který na fakultě absolvovali.
V nedávné době se tak vyrojily zvěsti popisující údajné absurdity nového zákona o zdravotních službách. Naposled v tomto článku výmluvně pojmenovaném „Dítě brečí, maminka kývá, píše lékařka do karty. Podle zákona musí.“
Inu, nemusí. Zákon o poskytování zdravotních služeb žádné absurdity neobsahuje. Ty se zrodily až v hlavách lékařů.
Tak nejprve s tím zapisováním stanoviska brečícího kojence. V zákoně se říká, že je vždy třeba zjistit názor nezletilého pacienta, „který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se,“ a že takový názor se poznamená do zdravotnické dokumentace. Opravdu si někdo myslí, že kojenec je schopen vnímat situaci a vyjadřovat se k poskytované zdravotní službě?
Vážnější je ale fáma, podle které je například k nepovinnému očkování nezletilého dítěte třeba souhlasu obou rodičů. Ani to není pravda.
Podle zákona je takového souhlasu třeba „k poskytnutí zdravotních služeb, které mohou podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života“. Co to znamená?
Zajisté, každá zdravotní služba nakonec může „podstatným způsobem negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta nebo kvalitu jeho života“. Ostatně, stejně tak může podstatným způsobem negativně ovlivnit zdravotní stav pacienta i to, že dostane napít vody, pokud jej tedy například při pití něco vyleká a on tu vodu vdechne a z nějakého důvodu nedovede vykašlat. Člověk nemusí být právník, aby pochopil, že zákonodárce nechtěl, aby museli oba rodiče souhlasit s poskytnutím každé zdravotní služby, to by pak hned v následujícím ustanovení neříkal, že v ostatních případech postačí souhlas jen jednoho z rodičů.
Je tedy zřejmé, že zákonodárce velmi rozumně chtěl, aby oba rodiče museli souhlasit s těmi léčebnými zákroky, u kterých pacient podstupuje reálné riziko, nebo má léčebný zákrok nevyhnutelný dopad na další kvalitu života: rozhoduje-li se třeba o amputaci končetiny, již by možná bylo ještě možno zachránit; rozhoduje-li se naopak, že končetina amputována nebude, neboť ji možná lze zachránit, jakkoliv se tím pacient vystavuje riziku smrti.
O žádný takový případ se ale u očkování nejedná. Tak třeba u očkování proti klíšťové encefalitidě jsou dle příbalového letáku závažné nežádoucí reakce velmi vzácné, což značí výskyt v méně než 0,01% případů. To je mimochodem asi desetkrát méně, než kolik činí riziko závažné autonehody. A stejně jako nepožaduje zákonodárce, aby každou cestu dítěte automobilem schvalovali oba rodiče, nepožaduje nic takového ani u takto bezpečného léčebného zákroku.
Zanechme ale žehrání na lékaře, ti se ostatně ohání posudky jakýchsi advokátních kanceláří a já bohužel nepochybuji, že takové posudky mohou existovat. Je to totiž obecnější problém.
Zákony se vykládají doslovně a někdy ještě hůře, než doslovně. Jako by se jejich vykladači předháněli v tom, kdo z nich dokáže dovodit absurdnější důsledky. Proti takovému bezmyšlenkovitému či dokonce zlovolnému výkladu přitom nemůže být imunní sebelepší zákonná formulace: přirozené jazyky jsou příliš mnohoznačné a svět příliš mnohotvárný, než abychom mohli sevřít život do počítačově přesných algoritmů dávajících jednoznačné návody pro každou myslitelnou situaci. A proto je vždy nutno se ptát, kterak by onen abstraktní moudrý zákonodárce řešil onu konkrétní situaci, před kterou jsme postaveni. Text zákona nám v tom může a musí být vodítkem, vždy ale ve spojení se zdravým lidským rozumem. Jak hezky říká náš nový občanský zákoník: výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Ona latinská věta v úvodu ostatně není jakýmsi dávným steskem římského právníka nad neutěšeným stavem práva. Je návodem a varováním. Říká: Člověče, mysli! Budeš-li namísto toho slepě lpět na slovech zákonů, způsobíš křivdu.
Summum ius, summa iniuria.
