Rozhodnutí udělit Nobelovu cenu míru Evropské unii považuji za mimořádně správné rozhodnutí. Pro mír skutečně nikdo nikdy neudělal více, než právě tato organizace. A je nesmírně důležité připomenout si to právě v této době.
Přínos Evropské unie se dnes často redukuje na možnost projet hranici, aniž by vás obtěžovali celníci, nebo eurofondy, ze kterých lze postavit tu cyklostezku, tam dětské hřiště (zbude-li z peněz něco po výplatě všech, kteří se na tom systému přiživují). I když spravedlivě připočteme nespočet dalších podobných praktických výhod, pořád půjde jen o drobnost v porovnání s dechberoucím a přece dnes téměř zapomenutým skutečným přínosem Evropské unie, kterým je mír.
Abychom tuto věc pochopili, musíme se pokusit myšlenkově vrátit do padesátých let, kdy Evropská unie vznikla. Nejen, že je to atmosféra velmi zjitřená právě přetrpěnou hekatombou, která svou nikdy nevídanou hrůzností šokovala svět. Je to také doba, kdy je ještě normou uvažovat o světě v kontextu národů: hodnotit národy jako celek, zaujímat k takovým celkům postoje, vinit je. Doba mezi-národních nenávistí a mezi-národních resentimentů.
Ještě v roce 1964 francouzská zpěvačka Barbara píše píseň Göttingen, ve které po slovech „děti jsou stejné v Paříži jako v Göttingenu“ pokračuje: „Bude-li třeba vzít znovu do rukou zbraně/mé srdce prolije slzu/pro Göttingen“. Nikoliv tedy „nevezmeme do rukou zbraně, vždyť tam i tady žijí stejní lidé“. Válka je stejně samozřejmou a nevyhnutelnou možností, jako zemětřesení nebo bouře. Jen je to škoda.
Zdá se být až neuvěřitelné, že v této atmosféře, pouhých šest let po skončení nejstrašnější války, která proti sobě postavila evropské národy, podepisují bývalí nesmiřitelní nepřátelé smlouvu zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (tedy dvou základních válečných surovin), jež byla základem postupného sjednocování Evropy. Byl to právě tento krok, který západní Evropě zajistil mír, který již trvá déle než sedmdesát let a je tak vůbec nejdelším mírovým obdobím v evropských dějinách.
Je důležité připomenout si to právě v dnešní době, kdy sílí odstředivé tendence a nacionalismus (za naše problémy mohou Řekové a Evropu chtějí ovládnout Němci) ohrožující další existenci Evropské unie. Protože historie není jednosměrka, jakkoliv se to člověku tak vždy jeví.
P.S. A na závěr k Nobelovým cenám ještě jeden úryvek z básně Františka Halase:
Slečno, řekněte mi
jak to děláte
že hodiny neoněmí
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto jímž zvedá sukni svou
ale ta se dává jen básníkům
kteří nic podobného nesvedou.
