Mýlíte se. Směšujete presidentovu zákonnou pravomoc jmenovat s povinností vyhovět návrhu subjektu, který není presidentu nadřízen. Nejen že není presidentu nadřízen, ale dokonce svou existenci druhogeneračně odvozuje od presidenta, neboť členové vědecké rady jsou jmenováni rektorem, který sám je ovšem jmenován presidentem republiky.

Čili osoba A jmenuje osobu B, osoba B jmenuje osobu C, osoba C ukládá úkoly osobě A. To je přeci zjevný nesmysl.

Slovo "jmenuje" v zákoně neznamná povinnost, ale pravomoc. Obrat "na návrh" znamená, že proces je dispositivní a pravomoc jmenovat nelze vykonávat ex offo.

Chybný rozbor je taky rozbor.

Každý návrh, i milostný, může být odmítnut. Když podepiší navrh na jmenování, nesu za něj odpovědnost já, nikoliv ten, kdo ho navrhl.

Co kdyby pan Putna ze zoufalství se vrhl z mostu, ukončil by svoje žití, tak také v tom případě by ho musel Zeman jmenovat profesorem in memoriam?

Pan Prezident Klaus také nepodepisoval některé zákony, aniž by je vrátil PS. Není to obdobná záležitost?

Šedivá je teorie, zelený strom života. Víte, kolik právních názorů vznikne, když se setkají dva právníci?

A všetečná otázka. Pokud má být právo vymahatelné, musí být také stanovena sankce za jeho porušení. Pokuty na silnici jsou toho banálním příkladem. Takže: Jaká sankce hrozí prezidentu republiky za odložení takového jmenování? 

Vždyť on neříká, že ho nejmenuje NIKDY. On jen říká, že ho nejmenuje NYNÍ a to je dost velký rozdíl. Tak co třeba žaloba za velezradu? Šlo by to? Už by to byl první protizemanovský bodík. 

A proč to vlastně nezkusit znovu, když to s Klausem nevyšlo? Pak bychom si z Ústavy prostě mohli udělat trhací kalendář.

Jenže to je právě ono: vůči orgánům veřejné moci žádné sankce právo neukládá a ani nestanoví způsob vymáhání povinností, protože to prostě v právním státě není a nemůže být potřeba - pokud zákon nějakému orgánu veřejné moci ukládá, ten to z podstaty věci udělat musí, aniž by jej k tomu bylo třeba nějak dál nutit. Připustit opak je cesta do pekel.